Začalo to vlastně už doprovodnými koncerty k albu „Necrotica“ projektu MORTAL CABINET. Tehdy v sobě zřejmě František Štorm, jinak zasloužilý předák MASTER´S HAMMER neboli české blackmetalové legendy, objevil znovu chuť živě vystupovat. A jelikož původní kytarista Tomáš „Necrocock“ Kohout a jeho pravá ruka v jednom vytrvale dál odmítal vystoupat na pódium, zatímco tlak na koncerty Mistrova kladiva se stával téměř neúnosným, nezbylo mu, než přivést na svět alternativní živou verzi kapely.
Zbytek je už známou minulostí. Neutajená předpremiéra letos v červnu v pražském Futuru, monstrózní sukces na programu josefovského Brutal Assaultu a náhle se plnící koncertní itinerář kapely, mnohdy i o skutečně významné položky (za všechny jmenujme třeba slavný marylandský „Deathfest“ příští rok v květnu, kde budou MASTER´S HAMMER dokonce headlinery). Do konce roku letošního pak ještě přibyla i tři (téměř)domácí dostaveníčka, tedy to vyprodané v brněnské Flédě, nakonec zrušený koncert v Košickém Collosseu a listopadová uzávěrka v pražské Roxy. Ta se nedlouho před datem svého konání stala rovněž vyprodanou, což ovšem bylo celkem logické nejen vzhledem k tomu, jakému zájmu se u nás aktuálně MASTER´S HAMMER těší, ale i proto, že bylo jednoduše velice lákavé vyzkoušet Mistrovu formu i v klubovém provedení.
Předskokan asi nemohl být vybrán lépe – UMBRTKA nekoncertuje zrovna často a kromě toho se rovněž těší statutu jakéhosi blackmetalového kultu. I proto byla na místě hojně k vidění také trička plzeňských „prachmatických“ soustružníků a zahlédl jsem dokonce i fanouška kompletně v pracovním, se svářečskými brýlemi, rádiovkou a pracovními rukavicemi. Samotná show, jíž kraloval pan Strastinen, čtoucí texty z papíru formátu A4, a svačinové pauzy na rohlíky a vysočinu (která byla dokonce po kolečkách hojně rozhazována do publika), pak neměla jedinou chybu, snad krom té, že nějaká ta minutka či skladba navíc („Vezeme bábu“?) by jistě nepřišla vniveč.
Představení MASTER´S HAMMER poté odstartovalo, řekl bych již tradiční, intro z debutu „Rituál“, následované v rychlém sledu „Pádem modly“, „Věčným návratem“ a „Génii“. K tvářím, které jsme si již zvykli v takových případech na pódiu vídávat, přibyl Petr „Rámus“ Mecák, rytmická spojka Honzy Kapáka z AVENGER, který definitivně nahradil Vlastu Henycha a v Praze si takto odbyl premiéru. Zvolil k tomu i vpravdě slušivý viktoriánský oblek a ještě slušivější diamondovský klobouček, v nichž se, možná i díky častým výletům mimo „přidělený“ flek na levém okraji pódia, stal téměř nepřehlédnutelným.
Což je v přítomnosti zejména Franty Štorma s novými „lemmyovskými“ kníry či dvou dnes již rovněž tradičních polonahých slečen v obrovských kozlích hlavách vlastně celkem zajímavé zjištění, mimochodem. Zcela naplněné a freneticky juchající Roxy tvořilo černému divadlu Mistrova kladiva výbornou atmosféru, takže když zazněly dvě nové skladby („Ve věži ticha“ a „Estetika Ďábla“), reakce ani na chvilku nepřestaly být stejně hlučné, jako když se hrály klasiky z nejklasičtějších. Ty nakonec zazněly úplně všechny (oproti Brutal Assaultu přibyl i tehdá postrádaný „Panuška“), jen v poněkud přeházeném a tedy ne tak důsledně časově logickém pořadí. Což ovšem vůbec nevadilo, naopak, bylo to oceněníhodné stejně jako fakt, že František, když už se do toho dal, jede poctivě dál, neusíná na vavřínech, a jak slíbil, playlist se bude nepochybně měnit.
Závěrečný rozpad „Jámy pekel“, snad skutečně zaviněný dojetím nad mimořádnými reakcemi publika, to jen „mistrně“ podtrhnul a připomněl, že i Mistr kladivář se někdy utne. Napodruhé už bylo vše v naprostém pořádku, „Jáma“ odsvištěla jak měla a po předešlém zaváhání nezůstala pražádná pachuť. Proč by také koneckonců měla – chybovati je přece lidské a mimoto to nepochybně rovněž znamená dívat se Mistrovi do tváře, což je, jen tak mezi námi, pohled nad jiné!
Foto: Gapa